Historické pozadí obráběných dílů z uhlíkové oceli lze chápat ze dvou dimenzí: historie použití uhlíkové oceli a vývoj technologie obrábění.
Rané aplikace a industrializace uhlíkové oceli
Jako nejzákladnější typ oceli je uhlíková ocel základním materiálem ve výrobě strojů od průmyslové revoluce v 19. století. Jeho složení je převážně železo a uhlík (obvykle s obsahem uhlíku menším nebo rovným 2,1 %) a obsahuje malé množství manganu, fosforu, síry atd., což nabízí výhody, jako je nízká cena, snadné tavení a nastavitelné mechanické vlastnosti.
Od konce 19. do počátku 20. století, kdy dozrával Bessemerův konvertor a technologie výroby oceli s otevřeným-nístěním, dosáhla uhlíková ocel velké-výroby a byla široce používána v konstrukčních součástech, jako jsou hřídele, ozubená kola a šrouby.
V polovině 20. století používaly Spojené státy uhlíkovou ocel v přibližně 87 % své výroby oceli. Díky své rovnováze mezi pevností, obrobitelností a hospodárností se stala „nejčastěji obráběnou ocelí“.
